glosy/uvahy/eseje- 2006 alebo z Ameriky nielen o Amerike

„Capo dei capi“ z Bieleho domu zasahuje

Slovo č.28/2007
BEZ HRANÍC / Zolo Mikeš



„Capo dei capi“ z Bieleho domu zasahuje


Kauza Lewisa Scootera Libbyho je geniálnou štúdiou myslenia neokonzervatívnej pravice. Kým na jednej strane ide o príbeh, ktorý je tragikomickou kombináciou románov Maria Puza, Sopránovcov či Mafstory, na strane druhej však kauza Libby dokazuje, že už sedem rokov sú v USA pri moci ľudia, ktorí považujú sami seba za čosi viac a veria preto, že majú morálne právo byť nad zákonom.
Aj keď táto viera je vlastná i mnohým pravicovým politikom, ako i mnohým think-tankistom či vševedkom aj na Slovensku, samotná kauza Libby je dôkazom, že minimálne v USA neokonzervatívci fungujú na princípoch podobných ako mafia.

Prečo Wilson o Iraku nemlčal alebo porušenie omerty
Celý príbeh sa točí, samozrejme, okolo vojny v Iraku. Prezident Bush pred vojnou vo svojom prejave o stave únie na pôde amerického kongresu klamal, keď tvrdil, že Irak sa pokúsil nakúpiť nukleárny materiál v Nigeri. Už pred svojím prejavom vedel, že to nie je pravda – v špeciálnej správe mu to oznámil ambasádor Joseph Wilson, ktorý tam z poverenia CIA túto možnosť preveroval, ale zistil, že Irak nikdy žiaden nukleárny materál v Nigeri nenakupoval. Keď Wilson videl, že Bushovi nie je sväté naozaj nič a že napriek jeho zisteniam klame a zavádza Kongres i americkú verejnosť, napísal o tom článok do New York Times. Wilson sa teda rozhodol, že platné zákony americkej spoločnosti, ktoré okrem iného zakazujú prezidentovi takú maličkosť, ako je klamať Kongresu v otázkach mieru a vojny, sú dôležitejšie než omerta, to jest zákon solidarity mafie, podľa ktorého spoločenstvo ľudí porušujúcich zákon musí držať spolu. A musela teda zákonite nasledovať vendetta. Veď Wilsonovo odhalenie mohlo navodiť otázku, prečo si Bush, Cheney a spol. vymýšľali dôvody na inváziu a čo bolo vlastne skutočným motívom samotnej invázie. No a jednou z možných odpovedí bolo, že vlastne celý zásah v Iraku priniesol osoh iba zbrojárskemu priemyslu USA, ktorý dotuje neokonzervatívnu pravicu v USA, no a predovšetkým Halliburtonu – firme, kde bol viceprezident Cheney dlhé roky šéfom.

Vendetta alebo „mozog útočník“ Karl Rove nastupuje
Keďže rodina je základ, aj Wilsona musela vendetta za porušenie omerty zasiahnuť na tom najcitlivejšom mieste – v rodine. Wilsonova manželka bola agentkou CIA, a tak najlepším trestom bolo odhaliť jej status americkým novinárom, pre istotu hneď niekoľkým. Tí o nej napísali, že je tajnou agentkou – a preto už potom nebola ani tajnou, ani agentkou. De facto jej zničili kariéru. Kto to celé „bomzol“, kto to celé vymyslel? Existuje viacero hypotéz. Podľa jednej z nich je za všekým poradca prezidenta Busha, Karl Rove – „mozog útočník“ neokonzervatívnej pravice. O metódach práce tohto poradcu Dicka Cheneyho treba vedieť nasledovné. Keď sa z neduživého, útleho chlapca, ktorého otec opustil a matka spáchala samovraždu, stal mocný „consigliere“, teda poradca republikánskej strany, neštítil sa ničoho. Jeden príklad za všetky – keď v roku 1986 hrozilo, že jeho kandidát Bill Clements bude porazený v súboji o kreslo guvernéra Texasu, Rove polícii oznámil, že našiel vo svojej pracovni odpočúvacie zariadenie. Vyšetrovanie síce nasvedčovalo, že Rove si ho tam namontoval sám, ale ako trik to bolo dobré – podozrenie padlo na Clementsovho súpera a Clements nakoniec vo voľbách vďaka tomuto škandálu vyhral.
A tak je možné, že to bol Rove, ktorý viceprezidentovi Cheneymu poradil, aby zdiskreditoval Wilsonovu manželku. Isté však je, že Rove sám nepriamo potvrdil Matthewovi Cooperovi, reportérovi časopisu Time, že Wilsonova žena je agentka CIA. Cooper to odprisal pred súdom, zároveň však uviedol, že Rove mu to naznačil iba nepriamo, bez toho, aby povedal meno Wilsonovej ženy a slovo agentka. Proste Rove to urobil tak šikovne, že sudca ho stíhať na základe Cooperovej výpovede nemohol.

„Capodecima“ Libby alebo lojálnosť nadovšetko
Rove a Cheney boli však v nebezpečí kvôli Lewisovi Libbymu, bývalému šéfporadcovi viceprezidenta Cheneyho. A to napriek tomu, že už sa ukázalo, že informácia o Wilsonovej žene ako agentke CIA unikla omylom aj z iného zdroja, od Richarda Armitagea, bývalého tajomníka na ministerstve zahraničia.
Hlavnou hrozbou bol však proces s Libbym. Libby totiž pri skúmaní celej kauzy vyšetrovateľom i súdu pod prísahou tvrdil, že o tom, že je Wilsonova žena agentka CIA, sa dozvedel až od novinárov. Vyšetrovanie však ukázalo, že klamal a povedal mu to viceprezident Dick Cheney. Za toto klamstvo pod prísahou bol Libby stíhaný. V procese sudca Libbymu naznačil, že ak im povie, za akým účelom mu Cheney skutočnosť o Wilsonovej žene vyzradil, bude to pre neho poľahčujúca okolnosť. „Capodecima“ Libby však omertu zachoval a odmietol vypovedať. Libby dostal tridsať mesiacov a pokutu 250 000 dolárov.

„Posledný don“ nastupuje alebo Bushov odpustok
Pôvodne sa predpokladalo, že Libby sa bude odvolávať a vďaka tomu nepôjde do väzenia, až kým mu prezident Bush neudelí milosť v posledný deň svojho pobytu v prezidentskom úrade. Ale skutočnosť, že Libby povýšil lojálnosť nad pravdu a zákon, bola pre sudcov červeným súknom a Libbymu nariadili, že na výsledok odvolacieho konania si počká v cele. A tak reálne hrozilo, že člen „rodiny“ bude skutočne potrestaný. Preto musel nastúpiť „Veľký Don“. George W. Bush, ako správny „capo di tutti i capi“, udelil„capodecimovi“ Libbymu odpustok a zbavil ho povinnosti ísť sedieť len pár hodín predtým, ako sa jeho domovom mala stať cela. Šľahačkou na torte je potom skutočnosť, že Bush nevylúčil, že v posledný deň udelí Libbymu milosť úplnú. To sa v prípade, ak aj odvolacie konanie ukáže, že Libby klamal, môže hodiť. Bush tak vlastne nepriamo potvdil, že úplnú milosť Libbymu neudelil hneď a zaraz len preto, lebo úplná milosť by znamenala aj nemožnosť pokračovania odvolacieho konania. Nech to chlapec ešte raz skúsi, nech rastie...

Koniec srandy alebo o neokonzervatívnej mafii
Skutočnosť, že dianie v hlavách popredných neokonzervatívcov v Bielom dome možno prerozprávať ako frašku z mafiánskeho prostredia, je skvelá pre novinára, ale nebezpečná pre americkú spoločnosť. Lebo keď sa lojalita povyšuje nad zákon, aby sa stala zákonom najvyšším, je to začiatok konca demokratickej spoločnosti. Zákon, na ktorom sa uzniesol ľud, je pošliapaný zákonom lojálnosti, ktorý si za zákon najvyšší stanovili neokonzervatívci. Alebo inak. Spoločnosť, v ktorej platia dve spravodlivosti, a to jedna pre ľud a druhá pre vždy nevinných prezidentových mužov, nie je spoločnosťou slobodnou a demokratickou.
Aj keď podobné excesy neboli cudzie ani prezidentovi Clintonovi – ten však klamal o sexe, nie v otázkach mieru a vojny – Bushovi neokonzervatívci prípadom Libby proste len nadviazali na Nixonov Watergate, aby tak potupili všetko dobré z čias prezidentovania takých velikánov, ako boli F. D. Roosevelt, J. F. Kennedy či Jimmy Carter.


Autor je senior editorom agentúry
World Business Press Online

Boh ako marketingová značka prezidentských volieb v USA

Slovo č.26-27/2007
BEZ HRANÍC / Zolo Mikeš

Cieľ militantných kresťanov – pod rúškom „morálky“ ovládnuť politiku a spoločnosť

Boh ako marketingová značka prezidentských volieb v USA



Oddelenie štátu a cirkví bolo v USA počas dlhého obdobia zárukou relatívnej samostatnosti cirkví a v istom zmysle aj zárukou zachovania parlamentnej demokracie. Keďže štát nesmel cirkvám nič dať, nikým nevolení a často samozvaní cirkevní hodnostári, nemali motív podporovať alebo brojiť proti tomu-ktorému politickému kandidátovi. Dnes je všetko inak. Od nástupu protestantských kazateľov Billyho Grahama a Jerryho Falwella cirkvi nepokryte a agresívne zasahujú do politického diania a ich úsilie vrcholí práve v období prezidentských volieb. No a minimálne od čias prezidenta Georgea W. Busha cirkvi vedia, že je možné pozbierať aj finančné plody z úsilia vloženého do týchto novodobých krížových výprav.

Všetko sa to začalo kandidatúrou Johna
F. Kennedyho na prezidentské kreslo v roku 1960. Protestantský kazateľ Billy Graham zorganizoval na podporu republikánskeho kandidáta Richarda Nixona kampaň proti Kennedymu, ktorou sa snažil presvedčiť v politickej geografii tradične nerozhľadených Američanov, že katolík Kennedy bude musieť v prezidentskom úrade uprednostňovať záujmy Vatikánu pred záujmami Spojených štátov. Kennedy na to odpovedal svojou slávnou rečou v Houstone, kde verejne sľúbil, že udrží odluku štátu od cirkvi. K jeho cti treba podotknúť, že Kennedy svoj sľub dodržal mierou vrchovatou.

Prvý úspech fanatických kresťanov – zvolenie Reagana
Grahamova neúspešná iniciatíva bola výzvou pre Jerryho Falwella, ďalšieho protestantského kazateľa, ešte kontroverznejšieho než bol jeho predchodca. „Doktor“ Falwell – sám sa nazýval doktorom, hoc mal iba čestné doktoráty spriaznených univerzít – bol presvedčený antisemita, ktorý tvrdil, že keď na zem príde Antikrist, tak to bude „samozrejme žid“. Antikrist však neprichádzal, a tak si protestant Falwell vytýčil za cieľ bojovať proti všetkým židom a katolíkom, ktorí podľa neho ovládali dokonca aj jeho milovanú republikánsku stranu. V roku 1979 založil hnutie Moral Majority, ktoré najprv pomohlo „presvedčiť“ Ronalda Reagana, aby sa stal odporcom potratov, aby vzápätí práve hlasy Falwellom sfanatizovaných kresťanov, predovšetkým protestantov, rozhodli voľby v jeho prospech. Nie iba preto Reaganov súper Jimmy Carter poznamenal, že hoci on sám je veriaci, je presvedčený, že kresťania Falwellovho typu pôjdu po smrti „rovno do pekla“.

Falwell ako objaviteľ homosexuality Teletubieho
Falwellove politické aktivity sa zvolením Reagana do prezidentského úradu nekončia. Síce si medzitým ešte „odskočil“ k takým dôležitým té-mam, ako je označenie Teletubieho za homosexuála – Kaczynských Poľsko je v tomto len Falwellovým plagiátorom – aby neskôr podporil prezidentskú kandidatúru Georgea W. Busha. Ten ho nesklamal. Okrem toho, že svoje politické rozhodnutia ohľadne Palestíny či vojny v Iraku činil až po božích vnuknutiach od toho Najvyššieho, a potom, ako sa mu údajne Boh prihovoril – za čias Kennedyho nemysliteľná poznámka – Bush podporil financovanie súkromných kresťanských škôl zo štátneho rozpočtu, čím vážne porušil princíp odluky cirkvi od štátu.
Ak by Falwell ešte žil – zomrel v máji tohto roku – celkom určite by nezostal pasívnym ani v budúcoročných prezidentských voľbách. Ešte pred smrťou poznamenal, že dúfa v nomináciu Hillary Clintonovej za Demokratickú stranu. Tvrdil, že iba ona je tým liberálnym „satanom“, ktorý dokáže jeho ovečky opäť zjednotiť. Falwell mal totiž problém – Bushovo zabíjanie v Iraku predsa len niektorým Falwellovým kresťanom trošku prekážalo a hnutie sa štiepilo.

John Edwards kontra kristofašisti
V otázke Hillary sa však Falwell mýlil. Existuje ešte jeden prezidentský kandidát Demokratickej strany, ktorý dnes provokuje Falwellom vyvolených kresťanov viac než Hillary. Je ním John Edwards.
Jednoznačne „najkennedyovskejší“ kandidát si dovolil na otázku, či by bol kresťanským prezidentom, odpovedať, že by bol prezidentom všetkých občanov USA, dokonca aj židov, moslimov ba i ateistov. Dve blogerky, ktoré si najal do svojej kampane dokonca niektorých kresťanských priaznivcov Georgea W. Busha označili za „kristofašistov“. Po rozpútaní štvavej kampane – tentokrát zo strany lídrov americkej katolíckej cirkvi – museli obe blogerky z Edwardsovej kampane rezignovať.

Víťazstvo Hillary by prinieslo falwellovcom finančné straty
Samotná „diabolská“ Hillary nie je pre Falwellových kresťanov takým ideologickým nebezpečenstvom ako Edwards. Hillary je totiž sama úprimne presvedčená veriaca kresťanka, ktorá síce niekedy podľahne pokušeniu veriť, že jej vznešený cieľ robiť dobro svätí prostriedky, ktorými ho dosiahne, ale ona skutočne pozná aj to, čo falwellovským kresťanom chýba – dar pokánia za svoje chyby, či vôbec ochota priznať ich. Nehovoriac už o tom, že nie je presvedčená o výlučnosti kresťanskej viery a odmieta ju zaťahovať do politiky a do svojej politickej kampane. „Som skeptická, ak sa o viere iba hovorí a stáva sa iba nálepkou na aute,“ tvrdí Hillary. Podobne ako Edwards a Obama je za zachovanie legálnosti potratov, pre Falwellových kresťanov je však nebezpečná najmä tým, že by pravdepodobne zrušila všetky finančné výhody, ktoré Falwellovi kresťania získali po nástupe George W. Busha. Hillary by proste trvala na odluke cirkvi od štátu, čím by zrejme nadobro zvrátila úsilie Grahamovej a Falwellovej generácie militantných kresťanov.

Nástup kreacionistov v Republikánskej strane
A bolo by načase. Príliš mocná kresťanská loby už zaťahuje USA do čias stredoveku. Nielenže voličom diktuje, koho majú v mene spasenia svojich duší voliť, oni už do-konca – zatiaľ iba metaforicky – upaľujú Darwinovo učenie. Kreacionizmus – učenie o tom, že človek sa nevyvinul v evolučných procesoch, ale Boh ho stvoril v dnešnej podobe – je v Spojených štátoch na vzostupe. Kreacionisti tvrdia, že až 48 percent občanov USA súhlasí s ich teóriou, i keď seriózny prieskum verejnej mienky v tejto oblasti ešte neexistuje. Ich vplyv sa však naposledy ukázal predovšetkým zavedením učenia kreacionizmu v niektorých školách a súčasne bojom za zákaz vyučovania Darwinovej evolučnej teórie. Nehovoriac už o vzniku Múzea kreacionizmu v Petersburgu, v štáte Kentucky. Dokonca aj traja republikánski prezidentskí kandidáti sú otvorenými zástancami kreacionizmu.

Falwellovi vyvolení v republikánskej kampani
Napriek tomu, že ani McCain a Mitt Romney sa ku kreacionizmu zatiaľ nehlásia, boli by to zrejme oni dvaja, ktorým by Falwell dal svoj hlas zo záhrobia. Falwell, ktorý sa zasadil o Bushovo víťazstvo v primárkach v Južnej Karolíne práve na McCainov účet, sa s McCainom pomeril a ten dokonca v mene získania podpory Falwellových kresťanov predniesol prejav na falwellovej univerzite v Lynchburgu. Sám McCain prehlásil, že sa poučil z kampane v roku 2000 a chce sa vyvarovať chýb, ktorých sa v nej dopustil, keď podcenil vplyv Falwellových kresťanov na výsledok republikánskych primárok. Mitt Romney, napriek tomu, že je mormón – čo je pre Falwellových kresťanov predsa len trošku exotické náboženstvo – sa zas odhodlane hlási k Bushovej tradícii sociálneho konzervativizmu, čo mu vynieslo nečakanú finančnú podporu v kampani.

Giulianiho hlas rozumu
Svetlom v republikánskych náboženských temnotách je Rudy Giuliani, ktorý hrá vyslovene poker, najmä čo sa týka otázky potratov. Slávny newyorský starosta síce opatrne zisťoval, či by nešlo získať nejaké hlasy od konzervatívnej pravice v Republikánskej strane, nikdy však nepoprel svoju podporu zachovaniu legálnosti potratov. „Ja osobne som proti potratom, myslím si však, že štát by do tohto rozhodnutia ženy zasahovať nemal,“ tvrdil Giuliani konzistentne počas celej svojej politickej kariéry. Je pozoruhodné, že ten-to politik, ktorý odmieta podriadiť právo svojmu náboženskému presvedčeniu, je tak ako Kennedy tiež katolíckeho vierovyznania.
Dôsledkom Giulianiho zásadovosti bude zrejme strata podpory konzervatívnych republikánov, zároveň sa tým však Giuliani stáva miláčikom liberálneho republikánskeho krídla a prípadne aj kandidátom, ktorého by vedeli prežuť aj mnohí demokrati, ktorým nevyhovuje príliš ambiciózna a na rozdiel od Giulianiho necharizmatická a upätá Hillary.

Nadej pre tichú intímnosť úprimnej viery
Práve situácia, keď by republikánske primárky vyhral Giuliani a demokratické Hillary či nebodaj nefavorizovaný Edwards, by bola istým začiatkom konca vplyvu generácie militantných kresťanov grahamovsko-falwellovského typu. Bolo by to na prospech tak štátu a práva v USA ako i úprimnej viery ako takej. V súčasnosti sa totiž viera a náboženstvo stali v USA iba politickou marketingovou značkou, ku ktorej je nutné sa prihlásiť, aby kampaň kandidáta mala šance na úspech. Návrat k tichej intímnosti viery, ako to hlásal kedysi John Kerry a dnes Hillary Clintonová, akceptácia ateistov ako plnoprávnej sociálnej a politickej vrstvy, ako to hlása John Edwards, no a predovšetkým odluka cirkvi od štátu, ako to hlásal Kennedy a dnes Clintonová či Giuliani, musia byť v záujme všetkých kresťanov. Teda skutočných kresťanov – nie tých grahamovsko-falwellovského typu, ktorých politické a náboženské vízie sa v princípe nápadne podobajú víziám militantných islamistov Ahmadinedžádovho typu. Militantní islamisti aj militantní kresťania majú rovnaký cieľ – ovládnuť spoločnosť, určovať iným, v čo majú veriť, čo smú a čo nesmú v mene svojej viery robiť, v mene nimi určovanej morálky obmedziť slobodu – proste nastoliť de facto náboženský štát. Ďakujem, neprosím.

Autor pracuje ako Senior Editor agentúry World Business Press Online

Americký sen kostarického emigranta

Ani přes smrt syna v Iráku mu úřady občanství neudělili

Americký sen kostarického emigranta

Carlos Aredondo tiše stojí nad rakví obalenou americkou zástavou. Po tváři se mu kutálejí slzy, snaží se je potlačit čištěním už beztak ligotavých černých vojenských bot. Hrozí, že je sedere. Když jde kolem skupinka policistu, raději se stáhne do svého stanu. Policisté a vojáci jsou pro něho synonymem problému. Vojáci mu před více než rokem oznámili smrt syna v Iráku. Policisté se ho mohou zas vyptávat na jeho imigrantský status. A Carlos, přesto, že jeho syn položil život v armádě USA, americké občanství nedostal.

,,Když něco udělám, jakoukoliv hloupost, třeba se jen s někým poperu, hned budu mít zápis v rejstříku a pak mohu na občanství zapomenout." I proto se raději odvrací, když kolem rakve procházejí lidi nesouhlasící s jeho počínáním. Jsou to vesměs stoupenci prezidenta Busha, kterým se nelíbí, že tenhle Neameričan si dovolil vystavit rakev svého syna přimo v centre Washingtonu, na louce vedle spicateho památníka, nedaleko Bílého domu. Camp Alex, jak své uzemí protestu pojmenoval, se mezitím rozrostl. Za měsíc se k němu přidali veteráni z Vietnamu protestující proti válce v Iráku, organizace matek odmítajících pouštět své syny do pekla války a pár hipíkú věrných své ideologii lásky v téhle bushovské, nelenonovské době. Všechno lidi, púsobící jako červený šátek na republikánské pseudopatrioty z celé krajiny, přicházejících do hlavního města ukázat svým ratolestem velikost amerického národa třeba prostřednictvím návštěvy nedalekého muzea historie USA.
,,Když je slyším, nejraději bych jim dal na hubu," říka Carlos.,,Co mi oni, proboha, mají co povídat? Odmalička se mají jako v bavlnce, jejich děti budou mít všeho dostatek, nikdy nebudou muset jít do války, když nebudou chtít... Ne jako múj syn," dodává tiše, ale pak odožene slzy a začne vyprávět příběh svúj a svého syna. Americký příběh kostarického imigranta, který v zemi svobody našel pŕedevším utrpění a beznaděj.

Emigrantská odysea

,,Přišel jsem do Ameriky před 25 lety. V nedaleké Nikaraguy zuřila válka. Říkam jsi, je otázka času, kdy to přijde k nám, bylo mi dvacet, pravý čas na veliká rozhodnutí. Vydal jsem se na cestu za štéstím. Do Ameriky. Přes hranice jsem šel už jenom v pújčených botách. Poté, co mi pulka batožiny utonula, když jsem plaval přes řeku do Mexika a pak mě okradli, mi je pújčil otec Pedros na faře nedaleko hranic. Jen jemu děkuji, že jsem tady, jinak bych se přes ty kaktusy nedostal. Po chvílce putování jsem se usadil na Floridě, začal jsem vydělávat jako šofér autobusu, po třech letech jsem se oženil . Poslouchal jsem hlas svého srdce, vzal jsem si Kostaričanku, kdybych se jako jiní imigranti oženil s Američankou, už bych měl asi občanství- a možná by se to celé ani nebylo stalo. Celých patnáct let nám však nic nechybělo, byli jsme šťastní." Carlos bere do ruky album a ukazuje mi- tak jako stovkám jiných návštevníkú přede mnou- fotky svého baráčku, svého autobusu, své ženy a svého syna. Neodvážim se ho pobídnout, aby raději mluvil dál o svém přiběhu a nepopisoval mi každou jednou fotku na které je třeba jeho syn s první chycenou rybou. Vím, že Carlos spomíná, tuším, že tohle vyprávéní a oslava počinú jeho syna je terapie, kterou se dostává ze své traumy. Jako zkušený vypravěč, který svúj příběh nevypráví poprvé, se asi po destei minutách vrací k červené niti své story.

Kvuli vzdelání do armády

,,Všechno bylo fajn, až když před sedmi lety nejstarší syn Alex přišel na Vánoce za mnou a chtěl se mnou mluvit o své budoucnosti. Vždy byl takový uvážlivý a cílevědomý. říká mi, tati, já tě nechci ranit, ale já vím, že nemáme peníze na moje studium. Co říkáš, kdybych se přihlásil na pár let do armády a oni mi pak mé studium zaplatí? Skoro mě klepla pepka. Pochopte, ja, de facto hipík, který emigruju ze své vlasti, nebo se bojím, že tam z vedlejší Nikaraguy přeskočí válečná iskrá, já mám dát teď požehnání svému synovi aby vzal do rukou samopal a jednoho dne umřel někde v cizí krajině na bojišti? Ne, povídám mu, jenom přes mou mrtvolu...Alex se však nedal. Dostal mě logikou své argumentace. V roce 1999, kdy se náš rozhovor odehrával bylo sice po válce v Jugoslávii, ale ta pro USA nebyla tak krvavá. Tehdejší prezident Clinton si vážil alespoň životy Američanú. Navyše, na další konflikt to nevypadalo. Kdo mohl tušit, že přijde 11. september 2001 a hlavně ten zkurvysyn z Texasu ?," říká Carlos a pokyne hlavou směrem k Bílému domu. Následuje smršt nadávek na George W. Bushe, zdúvodňování, proč by měl jít na Guantanámo a před vojenský tribunál, vyjmenováváním jeho lží ohledně zbraní hromadného ničení v Iráku jako záminky k vojně počnouc a současným lhaním o počtu mrtvých vojákú konče.
,, Je to však nakonec moja vina," vrací se opět do deje Carlos,,, ja mu to schválil. Říkám mu,synu, je to nebezpečné, i když teď žádná vojna nehrozí, nevíš co bude o tri-čtyri roky...Jsi však muj syn a já budu vždy stát při tebe. A tyto slova mi říkal, i když to pak v roce 2002 podepisoval a vše vypadalo již jinak. To už vědel, že válce se nevyhne, to mu však už slibovali nejenom peníze na vzdělání, ale i občanství pro mně a pro ženu...Takový hodný syn to byl, chtěl svuj koláč štěstí nejenom pro sebe ale i pro nás...," teď už Carlos slzy nepotláčí, volně se mu rinou se po tváři.

Apokalypsa a pozdní lítost

Po chvíli vynucené pauzy zahání emoce popisem synova zmoudření. ,,Psal mi z fronty každý měsíc. Táto nedovol, aby další mladí lidé uvěřili pohádkám o dobre vycvičené americké armádě. Všude chaos, v boji musíš kopat sám za sebe, jinak se vracíš v cínovém mundúru...A on pak v něm skutečně přišel....Já vím, je to jak z telenovely, ale byli to mé narozeniny- třiačtyricáté. Čekal jsem na telefon, věděl jsem, že syn na mé narozeniny nikdy nezapomene. Vtom zastavilo před naším domem auto. Mariňácké. Říkám si- vždyť voni ho pustili, on přišel na mé narozeniny domú. Když nevystoupil, pochopil jsem. Néjaký oficír mi předříkával oficiální formulky o jeho smrti. O vlasti, o nutnosti války o hrdinství a podobních píčovinách. Říkal jsem mu- zmiz, vypadni z mého domu. On, že ne, že musí tyhle sračky říct ještě i mé ženě, to aby učinil zadost své povinnosti...Pozbíral jsem poslední zbytky rozvahy a zavolal jsem náborčímu, u kterého múj syn podepisoval smlouvu s armádou. Chtěl jsem jen, aby jim rekl, at vypadnou. Náborčí se mnou nechtěl mluvit. Že on nemúže mluvit s rodičemi každé mrtvoly- to řekl doslovně. To byla poslední kapka. Vzal jsem kanystr, polil ním to mariňácké auto a zapálil. Vojáci, kteří to viděli, konečne vypadli z mého domu a začali ho hasit. Má matka hasila mně, že nechce přijít v jeden den o vnuka i o syna. Mne to bylo jedno, asi jsem i chtel uhoret. Pak si už jenom pamatuju nemocnici. Po třech týdnech a dvou operacích mě pustili. Armáda kupodivu nic nepodnikla. Přesto přišlo peklo. Rozvod, stěhování, ztráta zaměstnání. No a hledání zmyslu dalšího života...," končí Carlos svuj americký příběh.

Terapie- mluvit o synovi den co den

Psycholog mu nakonec poradil, aby se se ztrátou svého syna pokusil vyrovnat postupně. Tehdy ho napadlo, že když denne bude moci někomu o svém synovi vypravovat, bude vlastně ve vzpomínkach s ním, bude den co den u ného. Terapie postupného loučení přes oslavu synova života. Tak se zrodila myšlenka putování po státech se synovou rakví, diáŕem fotografií z jeho dětství a jeho dopisy z Iráku o nesmyslnosti války. ,,Po rozvodu jsem z Floridy odešel, a odvtedy se snažím v každém věčším měste přesvedčit lidi, že válka v Iráku je zbytečná, říkám rodičúm, aby tam nepoušteli své děti, pracuji s politiky, kterí slibují zastavit toto šílenství," říká Carlos a ze svých úspěchú vzpomína nejvíce na porážku senátora Liebermana protiválečním aktivistou Nedem Lamontem v Connecticutu. A právě tohle putování se synovou rakví jakož i politika do jisté míry pomohla najít smysl života i jemu samému. Založil nadaci, na které shromážďuje peníze pro deti chudých. ,,Každý, chudý, koho dítě bude chtít jít studovat, si bude moci z téhle nadace pújčit. Aby nemusel udělat to, co múj syn, aby nemusel v zájmu vzdělání pŕekonat peklo války.

Aktivistou za sve občanství

No a pak se stal ještě imigrantským aktivistou. ,,Raz, nevím už kde to přesné bylo, myslím že možná dokonce v Connecticutu mě oslovili aktivisté bojující za legalizaci ilegálních imigrantú. Stojíce u rakvy svého syna mě překvapili otázkou, co budu délat v budoucnosti. Nevédel jsem odpovědet. Spím v autě, jím málo, jediné peníze co potřebuji, to jsou ty na benzín. Mám úspory. Ale co když se minou? A co když po cestě zpúsobím nějakou havárii a jako neameričana mě pak vykážou z USA. Uvédomil jsem jsi, že bojovat za možnost získání amerického občanství všemi cizinci je i v mém zájmu," popisuje Carlos, jak se přidal k imigrantskému hnutí.
On sám má podanou žádost o občanství už osem let. Když byl před měsícem zjišťovat, jak je teď na tom, na úŕadě mu cynicky ŕekli, že nárok na občanství by mal jenom, kdyby jeho syn vojenskou službu v armádě dokončil. ,,Měl sloužit šest let, a poněvadž po třech letech chcípl za tuhle všivavou krajinu, tak prý jde o ,,mission unacompished", teda nedokončenou misi,"hřímá Carlos, který je takhle ješte stále Neameričanem.

Demonstrace, Marx, pastýři a opium duše

Kousek od jeho stanu, necelou míli smérem k Senátu USA se dnes koná demonstrace za práva
ilegálú. Carlos mě zve, abych šel s ním, prý spoznáme další zajímavé lidi. Nelhal.
Na demonstraci nebylo sice onech stotisíc lidí, které organizátori slibovali a celá akce musela být označena za neúspěch. Panoptikum zájmových skupin, které bojovali o duše bezprávních ilegálú, kterí kromé dětí nemají v téhle krajině žadná práva bylo vskutku geniální. Politici Demokratické strany, reprezentování i vystoupivším senátorem z rodu slavných Kennedyú rozdávali imigrantúm letáčky s nápisem ,,Dnes pochodujem, zítra volíme,". Je jasné, koho má oněch 12 milionú ilegálu volit...
Politický prospěch si sliboval od imigrantú i chlápek u nedalekého stolku s knihama. Svúj časopis Militant prodával za dolar, pasáže z Marxova Kapitálu přednášel zdarma. Kromě téhle bible marxizmu měl na stolku i Fidelúv životopis, Leninove zpisy a další literární klenoty, kterých hodnota mi byla na rozdíl od zvédavých demonstrujících ilegálu až pŕíliš dúvěrné známá. Dan Fein, člen socialisticke robotnícke strany tvrdil, že jenom komunizmus je lékem na zastavení kruteho vykořistování proletariátu, v tomhle případe imigrantu.
No aby panoptikum pastýřu usilujících o dobro a spásu imigrantských duší bylo úplné, nemohli na demonstraci chybět- katoličtí kněží. Hned u rudého pekla militantního revolucionáře postával padre Eduardo, lovíci ovečky na ekumenickou mši, která se měla konat po demonstraci. Tvrdil, ze obrana zájmu nejchudšich svatou povinností církve rímske jest....Pravdou je ale i skutecnost, že sexuálními skandáli sužována věčná církev se obává v USA svého zániku a nutně potřebuje nové členy. Nejlépe takové, který si pro neznalost angličtiny o hříšním konání otcú knéží toho moc přečíst nemohli. Například takové ilegální imigranté mohou naplnit svatostánek i otce Mahonyho, který se v kauze zneužívání dětí znemožnil natolik, že já bych se štítil si s ním co i jen ruku podat, ne to ještě vyslyšet nějaké to kázání, nebo, nedejbúh požehnání.
Přes všechno Carlosovo zanícení pro imigrantskou věc jsem tady dlouho setrvat nemohl poněvadž nechtěl. Oboznamovat ho se svými názory na skutečné zájmy skupin bijících se do prsou a rvoucích se o práva imigrantú jsem však nechtěl. Vždyť o politice i o náboženství se ne neprávem říká, že jsou opiem duše pro chudé. A já jsem Carlosovi nic lepšího než opium pro jeho spráskanou duši nabídnout neuměl...